Druhá kapitola našeho příběhu se bude odehrávat v jiném ladění. Zkusíme se ponořit do duchovního světa, oprostit se od hmotné představy vesmíru a procítit si energeticko-informační podstatu existence. Není nutné věřit, že to tak je, jde pouze o výlet do jiné dimenze. V našich představách si můžeme dovolit cokoliv, dokonce můžeme jít za hranice fyzikálních i lidských zákonů. Naše představy zdá se nikdo nekontroluje a dovolují nám rozvíjet fantazii. Zkusíme to né proto, abychom se od hmoty nadobro osvobodili, ale abychom se k ní vrátili s větší úctou a pokorou. Je těžké žít pouze v představě hmotného světa a tak trochu tušit, že existuje nějaká energie, která se nedá nahmatat a ještě horší je pak si představit, že existuje nějaký informační systém. Pohodlně se posaďte, vytvořte si svou představu prostoru a času a za chvilku odlétáme. Nyní se na pár sekund nebo i minut, jak budete chtít, ponořte do ticha a vnímejte jen sami sebe.
Na počátku bylo logos. Logos není jenom slovo. Logos je mnohem více. Slovo je sada písmen, které mají nějaký význam. Slovo „klertadev“ jsem si teď vymyslel a nejspíš žádný význam nemá. Ale jelikož už slovo existuje, bylo naspáno, můžeme mu význam přiřadit. Rekněme, že tak budeme nazývat hromadu štěpky. Logos je spojeno s logikou, významem, kódem, propojením. Něčemu dáváme význam, spojujeme realitu s představou. V naší mysli není nic jiného než představa. Není tam ani kousek reality, je tam jenom myšlenka, vize, představa, abstraktní model reality. Vše, co vnímáme jako reálné, je ve skutečnosti pouze výtvor naší fantazie. Všechny smyslové vjemy jsou zpracovány mozkem do virtuální reality. Všechny pojmy máme jen ve své hlavě. Realita pojmy nepotřebuje a pracuje sama se sebou. Naše mysl se však potřebuje nějak orientovat, potřebuje výrazy, aby mohla adresovat objekty v realitě, resp. představě, kterou si o realitě dělá. Logos je tedy logickým počátkem všeho. To slovo bylo Bůh a slovo bylo od boha. Zajímavá konstrukce, která definuje adresáta a i příjemce jako jeden objekt. Něco neznámého poslalo tento první fragment identity pro naši mysl, aby se ukotvila do tehdejší reality, tehdejšíh počátku. To něco neznámého samo potřebovalo identitu, aby mohlo sestoupit do naší mysli a tou identitou bylo seskupení písmen Bůh – bez ohledu na přelady do jiných jazyků, význam je stále stejný. Představa je však různá a není možné kontrolovat, jak naše představy boha v nás vypadají. Můžeme pouze neustálým přidáváním dalších významů tuto představu jakoby zpřesňovat, ač se děje mnohdy přesný opak. Naplňuje se zde krásné přísloví, že „je lepší mít přibližně pravdu, než se úplně přesně mýlit“. Kdybychom tedy boha mohli pokládat za základní stavební kámen, pro techniky třeba číslici 1 nebo logickou H, pak oproti předchozímu stavu, kdy nebylo nic (logická 0, L) máme nový informační stav. Máme už dva elementy – 0 a 1.
Bez ohledu na představu, jak by mohla logická 1 mluvit a tvořit vesmír, si teď pouze představte, že těchto symbolů dáte vedle sebe několik a můžete je libovolně uspořádat. Mohu udělat jednoduchou sekvenci 1010, což při prakladu do desítkové soustavy bude znamenat číslo 10 v hexadecimální pak znak A a v jiných soustavách jiné znaky s jiným významem. Naše výpočetní technika si dvojkovou soustavu propůjčila pro svou jednoduchost a odolnost vůči chybám – rozlišení dvou stavů od sebe je nejméně náročné a náchylné k omylu – buď signál je a nebo není.
Dobrá, máme tedy jakýsi základ abecedy, prvotní informaci a tato informace se bude muset rozvinout. Jako taková je celkem bezvýznamná, pokud není nikdo, kdo by jí význam dával a kdo by ji realizoval, prožíval. K čemu by vůbec byla nějaká realita, kdyby tu nebyl nikdo, kdo by se na ni díval? Je to velmi hrubě přirovnatelné k obchodům plným zboží, které nikdo nekupuje a nebo filmům, které nikdo nesleduje, oblečení, které nikdo nenosí. Sice stále existuje možnost, že se tak stane, ale pokud není nikdo, kdo by si tuto možnost vybral, zůstává pouze možností, nic víc. Je tedy logické, že tento stav je tak trochu k ničemu, když nevede k žádné odezvě, kritice, požadavkům, testování. Jen tak být a vlastně ani nevědět, že jsme – ano, to se nám děje, akorát v naší hlavě už nějaká představa existuje, byli jsme tak stvořeni, máme smysly a tato realita je už hodně vzdálená od té na počátku. Tedy jak to asi mohlo s bohem být? Známe příslovečné: a Bůh řekl – Budiž světlo! A bylo světlo. A Bůh viděl, že je to dobré a oddělil světlo od tmy a byl den a byla noc, den první.
Na této konstrukci reality by se halo filozofovat dlouhé hodiny. Nicméně zkusme se zamyslet pouze nad zjednodušenou verzí, co že se to Bohu povedlo při tomto tvoření. Bůh řekl – velmi důležitý element, musel vyslovit přání, vlastně první myšlenku, první vizi. Vložil do svého počítače zadání, co se má vytisknout, vyrobit. Budiž světlo znamenalo vlastně první konstrukci něčeho z ničeho. Ze tmy světlo, z nuly jedničku. I když sám Bůh už mohl být konstrukcí něčeho, nepředpokládejme, že ještě Boha někdo jiný tvořil, protože to bychom byli u představy o slepici a vejci. Zde je lepší ukotvit pouze na superhrdinovi s neomezenými možnostmi, který může vyrobit světlo a to se mu podařilo. Sám sobě byl i hodnotitelem. Tím nám i ukazuje, že je možné svůj výtvor posoudit a uznat, uložit, dále používat. Tohoto se dnes často vzdáváme a necháme své činy posuzovat druhými a pak se trápíme nad jejich soudy. Bůh sám řekl, že je to dobré. Navíc využil možnosti oddělit nové od původního – světlo od tmy a vytvořit novou konstrukci, kterou nazval dnem. Den pak měl světlou i tmavou část a tak to zůstalo do dnešních dnů, i když člověk to vždy Bohu trochu komplikuje, třeba nočním svícením – pánu Bohu do oken.
Co je důležité pro náš příběh a exkurzi do virtuální reality, je si uvědomit tyto schopnosti Boha definovat logiku věci, vytvořit nové entity z ničeho, pouhou myšlenkou, přáním. Naše mysl má nyní v našem příběhu stejné schopnosti – cokoliv si budete přát, ve své představě dostanete. Představte si sebe jako bohatého člověka, nebo si představte naopak, že jste tak chudí, že nemáte vůbec nic, ani oblečení, ani jídlo. Přestože jsou tyto představy jen obrazy ve vaší hlavě, vyvolávají uričté emoce na úrovni vašeho těla. Je tedy evidentní, že představa s realitou nějak interaguje, není zcela oddělena. Ano, i Bohova představa světla musela být nějak zhmotněna. Podle teorie velkého třesku toto trvalo prý 380 tisíc let, než se hmota oddělila od záření a vesmír mohl svítit. V té době ale ještě neexistovala ani naše sluneční soustava, ani galaxie ani naše Země, tedy nespíš by to nikdo ani neviděl a my musíme nebo můžeme vědcům věřit, tuhle představu si můžeme dovolit. Je to možnost. Nicméně docela dobře se shoduje s Božím přáním. Protože další den (už měl konstrukci dne, tedy mohl měřit i čas) Bůh podobným způsobem stvořil Zemi a hvězdy, zkrátka hmotu, kdybychom to brali čistě vědecky. Světlo jako představitel energie, Země jako představitel hmoty, vesmír jako prostor, kde toto vše existuje. Dodnes hvězdy svítí a to je prý už nějakých 13,8 miliard let po velkém třesku!
Jak to bylo dál bychom se dozvěděli v Bibli, kde příběh Genesis – stvoření, popisuje Boha a jeho skutky, které vedly až ke stvoření prvního člověka. tedy toho, kdo toto vše může pozorovat. I dal dokonce Bůh člověku úkol, aby všechno to stvořené pojmenoval. Zajímavý úkol, nicméně v životě člověka nutnost. Bez vazby představy na realitu je nemožné se v ní orientovat. Proto člověk chodil v onom prvoproduktu boha, který nazval Rájem a označoval zvířata a rostliny nějakými symboly, slovy. Tak vznikl jazyk, první možnost sdílení. Jenže pro prvního člověka, který je v Ráji sám, je jazyk stejně neužitečný, jako pro mrtvého zimník. Bůh tedy nakonec muži stvořil ženu a ti dva už si mohli vykládat o ledasčem. Je zde opět vidět bipolarita tvoření – k muži ženu, stejně jako ke tmě světlo, ke dni noc a k hmotě energii. Plusy a mínusy, černá a bílá, to jsou kontrasty, které vnímáme jako přechody, jako dynamiku života. Bez těchto kontrastů by byla realita plochá, v podstatě by neexistovala, neměla by ono logos, nepopsaná tabule. Složitost člověka a našeho myšlení se završila tím, že neuposlechl generální zákaz ochutnat jablko ze stromu poznání. Proč Bůh chránil člověka od znalostí, vědomí? Proč ho nechával ve sladkém nevědomí? Věděl snad, že to člověk neunese? Nebo že to pro něj bude příliš složité, né-li nepochopitelné? V každém případě se tak stalo a ať už Evu nebo Adama navedl kdokoliv, poznání zakusili. Uvědomili si sebe, svoji existenci, možná i smrtelnost, nahotu. Těžko říci, co vše jim v té chvíli proběhlo hlavou, dejme tomu, že to byla pomíjivost všeho a možná i iluze reality, hra života, hra Boha, který je stvořil pro svůj obraz, své potěšení. Tato tíha poznání na nás dopadá dodnes a neumíme se s ní dost dobře vyrovnat. Stále se pídíme po tom, jak věci fungují, jakou to má logiku, jak se to ovládá. Dalo by se říci, že je to prokletí. Čím blíže jsme určitému poznání, tím více komplikací odhalujeme.
Když si lidé vytvořili představu o tom, že hmota se zkládá z atomů, byla to touha si zjednodušit svět. Něco hodně složitého poskládat z něčeho jednoduchého, co už se dále nedá dělit. Do určité míry toto fungovalo, než jsme rozdělili i to nedělitelné a ukázalo se, že je zde další svět ještě menšího. Možná proto, že jsme tuhle představu měli, že by tam mohlo něco být – a bylo nám to dopřáno. Těžko říci. Je však vidě, že realita se přizpůsobuje naší představě stále. Existuje tedy něco jako zadání, prvotní projekt, který jakmile dosáhne určitého stavu realizovatelnosti, tak se stane skutečným? I to je možné a připouštějí to současní vědci. Mnohé z pokusů z kvantové mechaniky potvrzují vliv vědomí a vliv pozorovatele na interakci s hmotou a energií.
Co je tedy vlastně vědomí? Jak se v něm vyznat? Ve světě IT bychom jej mohli přirovnat k centrální databázi, kde je uloženo vše o všem, dokonce i plány této databáze. Supercloud, supernet, kde najdeme odpovědi na všechny otázky a kam můžeme zapsat jakoukoliv myšlenku. Každá databáze má však svou logiku a strukturu. Má tuto logiku i vědomí? Nejspíš ano, neboť nevytváří chaos a zmatek, nečitelnou a nepřehlednou náhodu, ale vše se odvíjí v určitém řádu, pravidlech a logice. Má to svůj jazyk, svůj význam. I když mluvíme mnoha jazyky, realitu máme jen jednu, stejně tak vědomí je jen jedno. Existuje sice teorie paralelních vesmírů, ale to už je další abstrakce, která přesahuje cíle této kapitoly. Našim hlavním cílem bylo vytvořit si hrací prostor, kde bude jednak vše možné – virtuální realita a jednak bude možné z tohoto hracího prostoru přenášet představy do skutečné reality. Ukažme si jednoduchý příklad.
Ráno vstaneme a máme hlad. Je to pocit, který vyvolává aktuální realita v našem vědomí. Pocit hladu je tak reálný, že nepochybujeme o jeho existenci, prostě nevnímáme jen tuto abstrakci v našem vědomí, ale zažíváme ji na našem těle. Žaludek volá. Dobrá, takže si něco dáme. Můžeme se podívat do lednice a vzít první věco co najdeme, tu snís. Nebo si sednout a nejprve si představit, na co bychom asi měli chuť. Co bychom si tak asi dali dobrého. Bez ohledu na to, zda to doma najdeme nebo ne, můžeme si takových představ vytvořit kvanta. Začnou se nám sbíhat sliny, realita reaguje na naši představu. Ale pro jednoduchost zkusíme třeba chleba s máslem a marmeládou. Je to plán, máme představu, jak jej zrealizovat. Kdybychom toto zadali malému dítěti, které ještě neumí ani ukrojit chleba, ani ho namazat, dopadla by realizace asi špatně. My ale máme uričtou zkušenost, znalost a přesnou předtsavu o tom, jak se chleba krájí a maže máslem a tudíž nám nečiní problém představu namazaného chleba zhmotnit. A za chvíli je na stole nejen ten chleba, ale třeba i hrnek s čajem, ovoce, med, kaše, zkrátka co si kdo přeje. Realizace samozřejmě končí tím, co doma najdeme. Kdybychom ale šli důsledněji dále, seženeme si časem i to co doma nemáme. Můžeme si jídlo objednat, můžeme si ho uvařit ze surovin. A kdybychom se neomezovali jen na jídlo, podívejme se kolem sebe na věci, které nás obklopují. Všechny byly dříve jenom představa, plán. Dokonce i naše tělo je svým způsobem jenom realizací nějakého záměru. Kdo ho zadal a rozvinul je věc jiná. Říká se, že naše duše si své tělo vybere, aby se v něm usídlila pro pobyt zde na zemi. Je to možné. Nicméně vidíme na výše uvedeném příkladu, jak je možné realitu tvořit. Pokud nemáme jasnou představu a fantazii, bude realizace omezena na to, co doma najdeme. A když tam nenajdeme nic, nejspíš umřeme hlady. Mistři představivosti tzv. žreci, vládli dokonalou obrazotvorností. Dokázali do detailů vytvořit představu, která byla realizovatelná. Podobné schopnosti má řada lidí, ale jen málokdo si tuto schopnost uvědomuje a dále rozvíjí. Mnozí ji popírají, mnozí zneužívají (nevědomě), mnozí potlačují. U někoho se tato schopnost stane prokletím a každou svou představu musí nutně realizovat. Umění oddělit představy od reality a práce na představě ještě než se zrealizuje, to je velmi náročný proces, ale také velmi působivá hra, která může mít a má velký dopad na realitu. Žrecové toto dokázali využívat vědomě, tedy s plnou zodpovědností. I mezi nimi však byli výjimky, které potvrdili pravidlo – představa oddělenosti, moci, touha ovládat druhé vedla k patologickým odchylkám, které nás provázejí také dodnes – silné ego, které samo sebe nedokáže kontrolovat, emoce, které nás ovládají a doslova někdy ubíjejí, představy, které zvětšují propast mezi námi samými a tím ostatním. Ale kdo ví, proč zde tyto „chyby“ jsou? Možná je to důsledek konstrukce, že všechno zlé ně na něco dobré a každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
A take by kohl příběh pokračovat dál a hloub, mohli bychom se zavrtávat do představ a snů, teorií, hypotéz a filozofie a utíkala by nám realita, která tu je a je důsledkem představ všeho, co už stvořeno bylo a nyní existuje. Že je to někdy pěkný nářez, to zažíváme asi všichni. Naše představy se bijí s představami druhých, hledáme smyl života, vytváříme si pravidla, zákony, abychom mohli vůbec nějak existovat. Pro naše prvopočáteční myšlení to je bezesporu dobře. Je dobré vědět, kolik je hodin, jak se dostanu z bodu A do bodu B, co je to chleba a nebo med. Je dobré dítěti vysvětlit, že tohle se může rozbít a co to znamená vylít vodu na zem. Realita s námi velmi úzce interaguje a už si nemůžeme dovolit ji ignorovat. Je to jako pustit volant v rychle jedoucím autě. Po rovince to snad na chvíli jde, ale my víme, že rovinka netrvá věčně a taky geometrie řízení nemusí být ideální! Pro náš hlavní příběh je tedy důležité si uvědomit, že realita už nějaká je a že ji můžeme měnit. Né hned a né jen sami pro sebe. Ale jde to postupně a je potřeba respektovat zákonitosti celku. Nejde se oddělit a myslet si, že vše je možné. Možné možná! Ale zkuste to naplnit, zrealizovat! To může být tak těžké, že to často nemá smysl. V realitě je dobré si vybírat taková řešení, která nás nebudou tolik trápit, budou naopak snadná a radostná.
Takže návrat do reality, budeme přistávat, pokud tedy chcete.