Dnes se mění čas – z letního na zimní – ten normální. A jelikož slýchám, jak je to s tím časem špatné a jak ho stále nemáme a jak je špatné měnit čas, tak jsem se rozhodnul o tom čase něco napsat. A jelikož existuje ještě jedna komodita, kterou často lidé sledují jako směrodatnou, tak jsem se to rozhodl spojit, neboť ono to spolu trochu souvisí. Berte tento článek čistě jako moji úvahu a nemusíte s ní souhlasit, ale byl bych rád, kdybyste se nad ní alespoň zamysleli. Pokud ji vůbec dočtete do konce.
Jsem ze staré školy, doba tzv. Husákových dětí. Zažil jsem ještě tu tzv. totalitu, ale my jsme jí říkali socializmus. Dnes je tato doba mylně označována jako komunizmus. Ano, komunistická strana byla tehdy vládnoucí stranou a jiné strany byly velmi upozaděny. Né že by neexistovaly, ale prostě neměli ten správný budovatelský program. A jak to souvisí s časem? Letní a zimní čas zavedli budovatelé, kteří uvažovali tehdy velmi racionálně. Nebudu jmenovat kdo to byl, neboť to asi nikdo neví. Nejspíš byla vypracována studie, která byla příslušným politikům předložena jako smysluplná a racionální. Proč se čas mění? Protože v našich zeměpisných šířkách vlivem naklonění zemské osy se mění doba východu a západu slunce. Tedy přirozené denní světlo v době od letního slunovratu ubývá a přibývá zase až v době po zimním slunovratu. Úvaha změny času tedy kompenzovala tento přirozený jev – přiblížit společenský čas tomu přirozenému pozemskému. Příroda žádné hodinky nemá a musí se řídit čistě světlem. To je normální a proto také v zimě většina přírody spí. Den je příliš krátký, sluneční energii příliš málo a nemělo by smysl, aby probíhal aktivní život. Mrazivé dny znamenají jeden fatální problém – mrzne voda a mění svou strukturu v led. Led má, jak je nám dobře známo, větší objem než voda jako kapalina. Pokud by v rostlinách voda zmrzla, potrhala by pletiva a buňky rostlin. Proto rostliny vodu stahují z horních částí do kořenové části a nechají v sobě jen nezbytné minimum, které je potřeba pro udržení života. V tomto stavu jsou schopny fungovat i v poměrně nízkých teplotách a neumřít. Podobně to mají zvířata. Některá se zbaví vody téměř dokonale. Takové žáby doslova vyschnou a zmrznou a přesto jsou schopny na jaře znova obživnout. Příroda zkrátka má na tohle mechanizmy. My lidé jsme se ovšem naučili fungovat jinak. Díky možnosti žít v obydlí a vytápět jej, přežíváme zimu bez nutné hibernace. Nastřádáním zásob jídla nemusíme ani snižovat metabolizmus a můžeme fungovat celkem normálně i v zimě. Rozum a zkušenosti nás naučili si „nasysliti“ něco na zimu. Problém bylo jen světlo. Bylo velmi drahé.
Všimněte si v grafu, za jakou cenu se ještě v roce 1800 dala pořídit megalumenhodina světla. Co je megalumenhodina? Je to ekvivalent kilowatthodiny pro elektrickou energie a zde popisuje produkci světla. Představte si klasickou žárovku – a to už byla echt technologie – 100W. Na tom obrázku píší, že měla 1700 lm. To však není pravda, neboť běžná žárovka na našem trhu měla pouze 1300-1400lm – lumenů. Tato žárovka tedy za hodinu svícení vyprodukovala řekněme 1400 lmh. Do jednoho milionu lumenhodin musela svítit 714 hodin. Za tu dobu by spotřebovala 0,1 x 714 = 71,4 kWh. Při současné ceně elektrické energie např. 5 Kč/kWh (prosím berte to jen jako příklad, ano, dnes to máme občas i za 10 :-). by ta megalumenhodina stála něco kolem 350 Kč. Přepočteno na libry řekněme 12-13 liber. Jenže v roce 1800 je v grafu indikována cena 10.000 liber!!! Tedy cena asi tisíckrát větší – pro představu, jako by teď stála elektřina cca 5000 Kč/kWh. To nechcete co? Co se změnilo po roce 1800? Byl dovolen oběv elektrické energie. Alesandro Volta představil Voltův sloup, první zdroj elektrické energie. I když elektrické osvětlení padá až do doby prvních elektráren a to někdy kolem roku 1880, celá průmyslová revoluce, která de-facto začala objevem parního stroje, přinesla celou řadu technických vychytávek. Kromě parního stroje se začaly objevovat dokonalejší lampy. Ono totiž když máte parní stroj úžasné síly zdroj potřebujete si u něj taky trochu svítit. Občas se stroj pokazí i v noci a nechat kotel vychladnout by byla zbytečná ztráta. Tedy někdo musel vyvíjet lepší lampy, třeba plynové, karbidové, s žárovou punčoškou atd. Přišlo obloukové světlo, žárovky. A cena padala velmi rychle dolů.
Ale vraťme se zpátky na začátek toho 19. století. Když jste si chtěli posvítit na práci, tak jsme zaplatili za minutu svícení to, co dnes za celý den. Den má 1440 minut a řekli jsme si, že cena světla byla asi tak 1000 krát větší. Dnešní zdroje jsou však ještě mnohem účinnější a dosahují měrného výkonu 100 lm/W i více. Níže uvedený obrázek ukazuje efektivitu světelných zdrojů v průběhu historie
Graf ukazuje, kolik světelného množství se vyprodukovalo z energie 1 kWh. V roce 1700 neměli elektřinu. Graf se začíná limitovat kolem roku 1950, neboť zde jsme objevili zdroje, jejichž účinnost se blíží teoretickému maximu. Růst se zde rozhodně zastaví, nemůže přesáhnout teoretické limity. V grafu je vidět, že poměr účinností zdrojů v roce 1800 a 2000 je zhruba ony tři řády, tedy 1000 krát a k tomu připočtěte ještě cenu energie, která hromadnou výrobou prudce poklesla.
K tomu by šlo přiložit další obrázek – jak klesají ceny solárních panelů za posledních 50 let
Zatímco v roce 1975 stál Wp solárního panelu 115,28 USD tak v roce 2021 to bylo jen 0,27 USD! Pokles 426 krát, za 50 let.I v tomto grafu jsou vidět jasné zlomy, kdy cena letí velmi rychle dolů – dáno uvolnění technologie pro široké masy. Stejně tak to bylo se světlem.
Podobné grafy najdete i k ceně elektroniky a baterií. Zkrátka a dobře, velká průmyslová revoluce odstartovala drtivý pád cen a dostupnost všech dalších technologií, vč. světla. I přesto zde byly tzv. krize, kdy se růst a pád tak nějak zastavil a lidem se to nelíbilo. Hledali způsob, jak to ještě více zefektivnit. A to se vracíme zpátky k úvaze o posunu času. Úvaha vycházela z toho, že se bude o hodinu méně svítit, když se bude vstávat za světla. A to se stalo zrovna dnes v 7 hodin už bylo světlo podle zimního času, ale podle letního by byla v tuhle dobu ještě tma a museli bychom více svítit. Ano, při dnešních cenách je to směšné, ale tehdy, když se hledala každá koruna, marka či dolar, tak se vymyslela takhle skrčka. Jelikož tehdy ještě neexistoval systém centrálního času, který by jednoduše dovoloval přetočit všechny hodiny v dané časové zóně, muselo se to dělat jen velmi omezeně a tak se domluvilo, že to bude stačit korigovat dvakrát za rok. Pro lidi i tak docela velký šok. Stala se z toho tradice a nějak jsme si na to zvykli. Někteří více, jiní méně. Změna za zimní čas je v pohodě, najednou máte ráno o hodinu více, vstanete a je světlo. Ovšem tma bude o hodinu dříve. Večer už to tolik nevadí, prostě jdete spát za tmy tak jako tak a večer už se očekává, že budete doma. Ve firmách si posvítí elektricky.
Dnes by nebylo technicky složité udělat čas plovoucí a tuto korekci provádět průběžně třeba i každý den, tak abychom měli aspoň konstantní úsvit. Vstávali bychom stále třeba v 6 hodin a vždy by už bylo světlo. Dnešní počítače a mobily a hodiny se již dokáží synchronizovat z jednoho zdroje samy. Vzkaz pro ty, co bojují se změnou času – jak dlouho máme na planetě časové zóny? Dovedete si představit, kdyby nebyly? Kdyby byl jeden a neměnný čas na planetě? To by znamenalo, že by v různých částech světa měli zcela jiné zvyklosti a denní dobu. To by byl teprve zmatek. Tedy časové zóny se snaží kompenzovat fakt, že planeta rotuje kolem své osy a my bydlíme v různých místech na této planetě. Tak to prostě je a někde vychází slunce o hodinu dříve, jinde o pět a jinde o 12. Podobně jako časové zóny tedy funguje i změna času – snaží se kompenzovat změnu východu slunce v dané zóně.
Tedy s časem a světlem je to zapeklité a nelze se na to dívat jen přímočaře. Úvahu bych v tomto směru chtěl ještě rozšířit o dostupnost denního světla v létě a zimě, ale k tomu potřebuji zpracovat nějaká relevantní data. zatím se můžete podívat na jeden zajímavý příspěvek.
A teď se vraťme na začátek a k tématu druhému – čas jsou peníze, ale za peníze si čas nekoupíte. Každý má svůj vyměřený čas. A za peníze v Praze dům. Našli byste jistě tisíce jiných rčení, které souvisejí s pojmem peníze. Proč je někdo má a někdo nemá? Je to o tom bez práce nejsou koláče? Už ani to neplatí. Je řada lidí, co vydělává peníze a nemusí pracovat. Pracují za ně stroje, burza, makléři, investice apod. Dnes máme řadu nástrojů na generování peněz. Někdo si třeba koupil počítač a těží bitcoiny. A o tom se nyní trochu pobavíme. Jak mohou peníze vznikat z ničeho? Proč se tisknou a proč je snaha je elektronizovat? Opět jsem připraven, že schytám velkou dávku nesouhlasu. Odpůrce myšlenky bych ale rád přiměl k úvaze, aby přemýšleli né pocitem a tím co se naučili a mají pevně zakořeněné v hlavě, ale nad fakty, která nyní předložím a budu se snažit je vysvětlit jak se říká po lopatě.
Pojďme někam do hluboké historie, když ještě peníze nebyly. Předsdtavme si dobu, kdy si všechno musíte vyrobit rukama, posbírat rukama, prostě není žádný stroj, žádná inteligence, žádný otrok. Vše co uděláte má pro vás nějakou hodnotu. Sesbíráte ořechy a někdo jiný sesbírá třeba borůvky. Potkáte se a zhruba víte, kolik času jste strávili sběrem ořechů a kolik času sběrem borůvek. Ano, borůvky jsou malé, nemáte hřeben, sbíráte rukama. Ořechy jsou větší, sbírají se lépe. Ale co pak takové melouny – jenže ty už nerostou volně v přírodě museli byste je zasít a trochu o ně pečovat. To už jsme někde jinde. Tedy směna borůvky za ořechy mohla proběhnout tak, že se dva domluvili, že třeba za hodinu nebo den posbírali nějaké množství a to si směnili. První výrobky byly o tom, jak zručný výrobce byl a kolik třeba za den upletl košíků nebo vyřezal lžic či vykoval podkov. Do toho přišla doba těžení surovin – měď, stříbro, cín, zlato, železo atd. Zlato se pro svou vysokou stabilitu stalo dokonce platidlem. Jenže to zlato musel nejpre někdo vytěžit – zlatokopové. Ti mohli mít obrovské štěstí a najít velký valoun zlata a nebo obrovskou smůlu a najít jak se říká prd. Přitom zlatokop musel investovat do cesty, jídla, ubytování, nářadí – a mohl totálně zkrachovat a nebo královsky zbohatnout. Pak přišli tací, co řekli, že určité území je jejich a vše co se tam najde je jejich a hodnoty půjdou do jejich kapes. Dovolili druhým sice těžit, ale velkou část hodnoty si ponechali. Ti už pracovat nemuseli, neboť získávali hodnotu tím, že jim ostatní důvěřovali, že je dané území opravdu jejich. A ono často nebylo. Nemohlo být, neboť žádný člověk se sem na Zemi nenarodil s kusem země. Kusy země jsme si přivlastnili a vedli jsme o ně dlouholeté války. Ze začátku to nikoho nezajímalo, prostě místa bylo dost a tak jste někam přišli a nebylo s kým bojovat. Maximálně z květenou a zvířenou. Ta se vybila, snědla a třeba se později i vypálila a měli jste půdu. Pokud přišel někdo jiný, buď se s vámi domluvil a nebo byla bitka. ten kdo vyhrál, tak si území zabral pro sebe a čekal na dalšího týpka, co se s ním o kus země porve. Vznikly zbraně pro obranu i útok – krom těch loveckých a začly vznikat strategie na obranu území – různé zábrany – ploty, příkopy, zdi, hrady, pevnosti, města. Vznikaly armády, vojska, dokonalejší a dokonalejší zbraně. Zkrátka a dobře, válčilo se o území a o hodnoty na tomto území. Byla to divná doba. Teď to máme už nějak rozdělené a jakmile se někdo pokusí nějaké území získat, celý svět se proti němu postaví a začne křičet, že to se nesmí, to je nespravedlivé. Ano, je, ale dříve se to dělalo běžně. Proto teď máme nějaké hranice a nějak si chráníme svou suverenitu. Ale zpět k hodnotám
Borůvky za ořechy, království za koně, půl království s princeznou atd. prostě se obchodovalo. Vymýšlelo se zboží, které bude nejen potřebné, ale i zajímavé. Kovy a výrobky z nich byly jistě zajímavé a atraktivní. Zejména to, co nestárlo a nepodléhalo zubu času. Ořechy žluknou, borůvky uschnou a shnijí, prostě potraviny podléhají zkáze. Pokud se nesní, jejich hodnota může být rázem nula. Ale takové zlato – to neshnije ani nežlukne, ba dokonce ani neoxiduje. Dobrá komodita pro směnu – dají se proti němu nastavit další hodnoty. Nemuselo to být pouze zlato, ale pro příklad je to dobrý vzor. Zlato nejde vyrábět, musí se těžit je ho omezené množství. Pojďme k jednoduché úvaze.
Máte jeden kilogram obilí a zaseje jej. v optimálním případě byste mohli podle Julese Verna a příběhu v tajuplném ostrově sklidit až 800 kg obilí! (https://blog.wuwej.net/2016/06/12/kolik-psenice-sklidite-z-jednoho-zrnka.html). To je dobrý výnos. Ale řekněme, že by to bylo jen 100 kg, ať se to lépe počítá. Na začátku máte hodnotu 1 a na konci 100. Ano, potřebujete pole, půdu, práci a technologii. Jen tak obdělat půdu bez nářadí je opravdu náročné, stejně tak obilí vymlátit. Ale i když odpočtete všechny tyto externality, můžete hodnotu třeba zdesetinásobit. A teď si představte, že by nebylo nic než obilí a zlato. Zemědělec by sklidil 10 krát více obilí každý rok a potřeboval by jej prodat – za zlato a pak zpět od někoho jiného jiné obilí. Někde by muselo vznikat zlato, někdo by ho musel natěžit a dát na trh proti hodnotě obilí. Už v té době nikdo nevěděl, kolik zlata vlastně natěžit a kolik se urodilo obilí. Jenže on nikdo ani nevěděl, kolik se uplete košíků, natěží železné rudy, vyrobí pušek, cihel a nebo třeba upeče chleba. Tedy zmatek v hodnotách tu byl od počátku. Někomu se mohlo urodit obrovské množství jablek nic pro to nemusel udělat a někdo jiný neměl úrodu žádnou. Hodnoty byly velmi nespolehlivé v čase a lidé se snažili je nějak stabilizovat. Obilí vydrží a proto se dělaly velké sýpky, na doby neúrody. Horší bylo, když roky neúrody přicházely po sobě a zásoby došly. Pak přišel hladomor a lidé se kvůli jídlu byli ochotni zabíjet. Ano, byla t jejich poslední šance na přežití, dá se to omluvit.
Pojďme se však podívat do moderní doby. Jako zásadní změnu považuji strojní výrobu. Jakmile začaly za člověka pracovat stroje, vše se velmi změnilo. Najednou nemusel pracovník vykonávat ruční práci a stroj ji vykonával za něj. Už třeba větrné a vodní mlýny a hamry byly obrovskou změnou. Mletí mouky přírodní silou velmi urychlilo vývoj lidstva. Před tím bylo nutné zaměstnat hromadu lidí jen pro zajištění jídla. Zrno, mouka – to vše pomohlo přežít lidstvu. A stroje to jen urychlily. Bylo možné pracovat méně. A přesto lidé proti strojům bojovali. Hesla tipu stroje berou lidem práci se zdají být opravdu směšné v dnešní době, kdy máme stroje skoro na všechno. Stroje vyrábějí jiné stroje a přichází umělá inteligence. Jako další milník bychom mohli považovat vznik programů, programového vybavení pro stroje. Původní mechanické programátory – stroje, kde se mechanicky odvíjela určitá sekvence pohybů byla nahrazena elektrickými programátory – součástkami, které se řídily nějakým informačním signálem, který byl uložen v univerzální paměti. Dříve to byly třeba děrné štítky nebo pásky. Ale už to byly první programy. Stroj mohl podle pásky nebo štítku dělat různé úkoly a to podle toho jaký pásek nebo štítek dostal. Přidáváním příkazů bylo potřeba více paměti. Přešlo se na magnetický pásek, magnetické disky a později na optické disky a dnes na flash disky, což jsou v podstatě paměti založené na elektrickém náboji, který je uchován ve struktuře polovodiče. S těmito stroji se začal rozvíjet jeden velmi významný obor a to je programování. Do té doby neznámá činnost přinesla nečekanou revoluci. Program byla svým způsobem abstraktní záležitost, která nabyla hodnoty až se dala do stroje a stroj něco vyrobil. Ono Jáchyme, hoď ho do stroje zde platilo zcela přesně. Bez stroje byl program k ničemu. Mohli jste si ho klidně psát na papír a vylepšovat jak chtěli, ale bez stroje to byl jen kus popsaného papíru. Dnes jsme v situaci, kdy máme miliony programů a to na úrovni všeho možného – i velmi jednoduchá zařízení mají mikročipy s programem – třeba ona žárovka je dnes často řízena mikročipem, který může regulovat intenzitu, dálkově komunikovat. A proč se o tom bavím? Protože takový program napíšete jenom jednou, ale prodat ho můžete neomezeně krát. Vypadá to velmi lákavě, kam se hrabe zlato a obilí. Napíšete skvělou hru a tu prodáte né tisíckrát, ale milionkrát, sto milionkrát, miliardkrát. Vaše investice baly třeba hodina nebo sto hodin, ale zisk může být miliony, stovky milonů, miliardy. To si uvědomily firmy typu IBM, Microsoft, Apple Macintosch apod. neboť investovali buď do počítačů, ale zejména do software, na kterém se vygenerovaly obrovské hodnoty. Byl to podvod? Zcela jistě ne. Problém byl v tom, že nikdo netuší, jakou má program skutečnou hodnotu. Ta se často stanoví pouze odhadem a nebo spekulativně, podle nákladů a nebo očekávaných zisků. Programátor a firma může královsky zbohatnout a nebo také hodně prodělat – pokud je program složitý, plný chyb a má špatný marketing resp. uplatnitelnost. Velký zisk měly počítačové hry a operační systémy. Dnes se programováním živí celá řada lidí a jsou dobří a horší programátoři, ale i ti horší jsou na tom poměrně dobře. Díky rozvoji strojů je programů i nadále nedostatek a vyžadují stále vylepšení, tzv. upgrady. Proti nim jsou totiž tzv. hackeři, ti co programy poškozují, blokují jejich činnost, vykrádají data, znehybňují celé systémy. Takový hacker je vlastně zápornou hodnotou, neboť likviduje to, co někdo jiný vytvořil. Na jednu stranu bychom mohli říci, že je to špatně. Nicméně i takový hacker může mít svůj význam, nebo%t důkladně testuje odolnost daného software. Tedy né všichni hackeři jsou ti špatní. Ale obecně s nimi bojujeme a nabaluje se složitost software o tzv. zabezpečení proti útokům, proti virům, špionážním programům, nevyžádané reklamě atd.
A tak v tom máme docela zmatek – nikdo netuší, jakou hodnotu mají programy, počítače, stroje, protože nevíme, kdy je kdo hackne, kdy se pokazí, jak dlouho budou vlastně fungovat, kolik budou potřebovat údržby a upgradů? Situace je velmi komplikovaná a tak ji řešíme neustálým růstem. Přitápíme pod kotlem a snažíme se žít v trvalém přebytku. To s sebou nese generování obrovského množství výrobků, které mnohdy vůbec nepotřebujeme, ale složí jako produkt pro potenciální zisk a tak se prostě vyrábí i za cenu, že se nespotřebuje, zešrotuje. Zdá se to jako totální kravina, ale prostě to tak je. Vedlo toho jsme měli tzv. plánované hospodářství, normy, standardy – plánovalo se vše – kolik vyrobíme aut, praček, ledniček – a tak zkrátka někdy nebyly a muselo se čekat, než se vyrobí. Dalo se s tím žít, ale někomu se to nelíbilo. Dnes to máme naopak – máme vše a to mnohokrát a nevážíme si toho.
A proč se tisknou peníze? No protože tolik zlata fakt nemáme. Nejsme schopni fyzicky vykrýt hodnoty toho všeho harampádí, co jsme vytvořili. A klidně to mohou být i domy, města, cesty… i to jsou hodnoty, které reálně existují a chceme je směňovat. Jenže kdybychom měli tuto hodnotu vyrovnat zlatem, tak bychom to zlato museli vyrábět synteticky. A k čemu by to bylo dobré? Model peněz je lepší a ve výsledku levnější. Peněz se dá vytisknout podle potřeby libovolné množství. Jelikož chceme zajistit určitý růst, tak se peněz tiskne stále více než jsou skutečné hodnoty. Proč? Aby si lidi mohli stále něco kupovat. Kdyby bylo peněz méně než skutečných hodnot, mohlo by se stát, že se obchod zcela zastaví – lidé si své peníze nechají schované pro horší časy a z oběhu by mizely. Těžko donutíte někoho, kdo má dům a zároveň peníze aby prodal dům a nebo uvolnil peníze a koupil si za ně něco, co třeba ani nepotřebuje. Lidé bez peněz a hodnot by se tak k hodnotám ani nedostali – nemají půdu, kde by mohli pěstovat obilí nebo těžit suroviny. Většina lidí je dnes bez půdy a bez přístupu k surovinám. Mohou tak maximálně sbírat něco na veřejných plochách a toho fakt není moc, to je neuživí. Pro ně se musí vymyslet nějaká práce a často nemusí být ani moc smysluplná. Pouze jim dává prostředek pro vydělání si základních prostředků pro obživu. Proto dnes musíme mít nutně dotace, podpory a možná časem nepodmíněný příjem, který bude formou určité dotace. Dnes si to můžeme dovolit. Pracují za nás stroje, programy, energii získáváme konverzí z obnovitelných a tedy nekonečných zdrojů, půdu jsme si nějak rozdělili a snažíme se ji racionálně využívat a chránit, i když se to mnohdy ještě nedaří, ale zlepšuje se to. Máme připravenu cirkulární ekonomiku, recyklaci materiálů. A jak se tedy postavit k elektronickým penězům? Potřebujeme je? Máme se jim bránit? Jsou lidé, co platí jen hotově a nechtějí elektronicky platit nic. Jsou zase lidé, co platí vše elektronicky a hotovost jim nedává smysl. Oba tábory mají svou pravdu. Pokud by se zbláznily počítače, zmizí i elektronické peníze. Je to potenciální nebezpečí. A nemusí to být jen počítač, le i hacker, zloděj, který umí prolomit ochranu účtu a vaše peníze vám odveze někam jinam, na jiný účet a stopy po sobě zamete. Tomu mají zabránit kryptoměny, které se snaží zaznamenávat všechny transakce v tzv. blockchainu. Prolomení této ochrany je velmi těžké, dnes prakticky nemožné. Další myšlenka kryptoměny byla v tom, že se limituje její produkce – má omezenou emisi a jednoho dne dosáhne svého maxima. Pokud bychom jednorázově přešli na jedinou kryptoměnu a všichni ji ctili, tak bychom se dostali do dosti prekérní situace. Měli bychom omezené množství měny a nemohli bychom dále generovat žádné hodnoty. Už by nebylo možné zaset kilo obilí a sklidit 800 kg – kryptoměna by se nedala o tuto hodnotu doplnit. Namítnete, že to obilí se sní a hodnota zmizí. Jenže to je pouze hypotetická úvaha, neboť ta ve výsledku vede k tomu, že roste počet lidí – máme se dobře, máme jídlo ,teplo, světlo, bydlení – můžeme se množit. Kryptoměna toto množení nutně zastaví a to možná dosti drastickým způsobem. Proto je třeba s nasazováním těchto měn a platebních systémů být velmi opatrný. Věřím, že emise hodnot se děje v nejlepší možné konstelaci. Ano, můžeme namítat, že jsou tu banky a bankéři, spekulanti a podvodníci, makléři a rentiéři, ale ti stále tvoří jen určité procento populace. Je trochu problém v tom, že rozdíl mezi bohatými a chudými je několik řádů. Jsou lidé, co mají miliardové, stamiliardové majetky a jsou lidé, co nemají vůbec nic, jen svůj život. To dobré není. Nicméně solidarita ve společnosti je dnes již na takové úrovni, že velká část lidí je ochotna se svých hodnot vzdát a pomoci chudým a darovat jim buď peníze, nebo jídlo nebo oblečení nebo i celé technologie. Nechci zde rozvíjet úvahy o padouších a tajných organizacích, iluminátech. Nechť existují a mají svou roli ve vývoji lidstva. To však není vůbec podstatné. Důležité je, že jsme dnes schopni svítit celý den i celou noc a pokud to jsme schopni dělat ku prospěchu lidstva a neškodit přitom přírodě, fungovat udržitelným způsobem, pak je mi jedno, kolik je zde těch, co se chtějí napakovat. Ano, může to vést i k válkám, ale osobně věřím, že i tato doba skončí a nebude to potřeba. Technologicky jsme tak daleko, že můžeme nasytit všechny lidi na planetě a nenechat je umřít v nuzných podmínkách. Vzdělat je, naučit je uznávat určité hodnoty, žít v míru. Zdá se to jako utopie? Může být. Někdy je dobré si trochu dovolit snít a vybrat si ideální svět, než živit ten současný, nedokonalý, kde to prostě ještě nefunguje.
Nevím, zda se mi podařilo dostatečně vysvětlit problém hodnot, peněz a času, ale už zde sedím dost dlouho a vás to může nudit. Kdo má myšlení otevřené, tak to pochopí a bude mu stačit i méně. Kdo ho naopak má zavřené, nepomůže mu ani delší vysvětlování. Třeba to později zase doplním, ale teď cítím, že budu muset jít něco dělat. Je neděle a dělat se nemá, ale u nás na zahradě to moc neplatí. Jídlo se musí uvařit a ořechy posbírat.. Tak ahoj, zase někdy jindy, za dlouhých zimních večerů.