O vodě

Tady si Petr píše poznámky z jeho vodního příběhu. Narodil se v roce vodního bůvola a o den později minul znamení ryb, takže voda ho přirozeně přitahuje a proto se v ní rád pořád máchá a to někdy doslova. Prší a on tu běhá po zahradě s konvemi a přetahuje vodu ze sudu do sudu, lítá s hadicemi a přepouští jednu zásobu do druhé, aby pochytal co nejvíce vody. Když prší, je to fajn, ale jsou i období, kdy vůbec neprší. To pak štěstím neoplývá. Více už vám ale řekne on sám.

• 

• 

• 

Bez vody by nebyl život. Voda je klíčovou tekutinou na Zemi a z vody se skládá prakticky každý živý organizmus. Kdybychom se omezili pouze na člověka, je to asi 70% hmotnosti, ale co do počtu molekul, je to až 98%! To opravdu není málo. Jenže není voda jako voda. Sama voda o sobě je dosti tajemná látka. Chemicky se jedná o sloučeninu vodíku a kyslíku, ale je to skutečně tak?

Voda vykazuje asi 74 anomálií (a nové objevujeme), které nejde snadno a logicky vysvětlit a právě ani to sloučení kyslíku (O) a vodíku (H) už samo o sobě nedává smysl, protože oxid vodný by byl při pokojové teplotě plynný. Ale z fyziky víme, že voda vře při atmosférickém tlaku až při 100 °C, i když se vypařuje prakticky stále, i při nižších teplotách. Největší hustotu má při 4 °C a to je další anomálie. Díky ní nezamrznou až na dno rybníky a jezera, voda se umí sama čistit a led plave na hladině.

Z fyzikálního hlediska má voda významnou schopnost akumulovat teplo (1 kcal = 4186,8 J v jednom litru vody při změně teploty o 1 °C) a v podobě skupenského tepla (2250 kJ/kg) se jedná o obrovský akumulátor energie. V atmosféře v podobě páry vytváří skleníkový efekt a zadržuje veliké množství energie, která by jinak nejspíš přehřála povrch země. Koluje v přírodě ve velkých a malých obězích a jako krev v žilách živočichů, je krví planety Země. Bez koloběhu vody by se nedokázala vyčistit atmosféra, napájet celá biosféra životodárnou kapalinou a neměnila by se morfologie zemské kůry tak rychle jako působením vody.

• 

• 

• 

• 

• 

Zadržení vody v krajině zajišťuje zpomalení jejího odtoku do moří a oceánů a samozřejmě snižuje erozi půdy. Zároveň nabízí životadárný prostor pro bujnou vegetaci i život živočichů. Voda na poušti umožní vznik oázy, kde se může ve stínu stromů zastavit karavana a načerpat vodu na další cestu. Tyto ostrovy života si však můžeme vytvořit kdekoliv na zemi.

Příliš mnoho vody pak tvoří oceány a moře a ty když zaplaví pevninu, mohou suchozemský život radikálně změnit. V moři sice existuje obrovské množství života, ale suchozemský život má své nezastupitelné místo. Ostatně člověk je tvor suchozemský. Je těžké říci, která forma je důležitější, ale věřme, že příroda vybrala tento poměr správně. Neměli bychom ho tedy svým neuváženým jednáním měnit, neboť nevíme, co takové rozvážení udělá.

A co děláme na naší zahradě?

Zachytáváme dešťovou vodu ze střech a přístřešků do sudů a jezírek a používáme ji především na zalévání, ale i umývání rukou, zeleniny apod. Pereme už jenom v dešťové vodě a když není, tak nepereme a čekáme na déšť. Chtěli bychom vodu vyčistit do kvality použitelné i na pití. Podzemní voda ze studny je velice vzácná. Je pitná a vysoké kvality, ale její hladina stále klesá. Ač bychom si přáli opak a snažíme se vodou maximálně šetřit, není jen v našich rukou osud podzemních vod. Je mnoho lidí, kteří lhostejně vodou plýtvají a vůbec neuvažují o tom, kde se tato voda bere a k čemu slouží. Mylný dojem je ten, že podzemní voda pochází z deště! I když to tak může vypadat, není tomu tak. Proces tvorby podzemní vody je velmi složitý a samotný déšť na toto nestačí. V této chvíli vás však nebudu přesvědčovat, proč si to myslím, ale zkuste o tom pouze uvažovat jako o možnosti.

Na jaře 2019 jsme instalovali a spustili ČOV (čistírnu odpadních vod). Precizní technologie, která šetří místo na zahradě a zároveň čistí šedivou vodu do kvality použitelné na zalévání a vypouštění do povrchových vod. Výtok z ČOV jsme napojili na 3 kubíkovou nádrž, kde se voda dočistí sedimentací a poté je využívána k zálivce. Je to velmi významný krok v procesu zpracování vody. 16.4. jsme poprvé prali prádlo v dešťovce a ČOV si už poradí se špinavou vodou. Vodní cyklus se tak uzavírá.

• 

• 

• 

16.4.2019 Petr zprovoznil solární destilační přístroj. Vakuový solární kolektor generuje dost tepla na to, aby odpařil vodu a takto dokonale čistá voda opět kondenzovala. Prototyp se celkem podařil a první kondenzát se začal tvořit po pár minutách od připojení na zdroj tepla. Ještě zdokonalit izolaci celé nádoby, kde probíhá odpařování i kondenzace a bude to dokonalé. Možná bude potřeba nějaké malé oběhové čerpadlo, aby se zvětšil výkon přenosu tepla z kolektoru do nádrže. Tak tohle je jen inspirace – jak bych si to představoval. Ale i tahle představa je prvním semínkem a je třeba ji zalévat, aby se stala realitou.

O reverzní osmóze

Nebojte, tahle pohádka nebude horor, ale o jedné technologii, které lidé okoukali od přírody. Osmóza je proces, kde přes membránu probíhá výměna molekul rozpouštědla – obvykle vody – takovým způsobem, aby v konečném stavu byly látky před a za membránou stejně koncentrované. Reverzní osmóza pracuje naopak, tj. kapalina teče směrem od koncentrované do méně koncentrované – čisté části. Zkrátka a dobře, představte si hodně jemnou membránu a přes ni tlačíme velkým tlakem vodu, která projde, ale vše ostatní na membráně uvízne. Za membránu se tak dostane prakticky jen čistá, velmi čistá voda. Její čistota je blízko vodě destilované.

Dá se taková voda pít? Z chemického hlediska se jedná o téměř čistou H₂O, téměř bez jakýchkoliv dalších látek. Stopové množství zůstane i po destilaci, ale koncentrace látek je mnohonásobně menší, i o několik řádů. Obecně zaužívaný fakt je ten, že takto čistá voda se pít nedá, nebo dokonce je zdraví nebezpečná. Je to ale skutečně tak? Jaký je důvod? Argument číslo jedna je demineralizace, tedy voda neobsahuje žádné minerály – a člověk přece minerály potřebuje! Ano, to je pravda, ale takové minerály, které se v těle zpracují a né usazují. Velmi zajímavé informace zveřejňuje na svém webu Jaroslav Zajíček, velmi doporučujeme tyto informace prostudovat.

Zařízení zvané reverzní osmóza se dá zakoupit dnes již zcela běžně. Některé s předfiltrací, jiné bez předfiltrace, další pak s mineralizací za osmózou. Záleží, kolik peněz do zařízení chcete investovat. My jsme pořídili mašinku, která má trojstupňovou předfiltraci, reverzní osmotický filtr a následnou filtraci ještě uhlíkovým filtrem. Zařízení potřebuje zdroj elektrické energie, neboť obsahuje čerpadlo na 12V. Měřením jsme ověřili, že spotřeba je naprosto minimální, méně než 0,1 kWh/litr. Zkusíme měření při větším objemu vody. Nepříjemné je, že proces čištění spotřebovává vodu na průběžné omývání membrány. Naše zařízení spotřebuje cca 5 litrů vody na 1 litr čisté vody, tedy 4 litry vody jdou do odpadu. Pokud je vody dost, není to problém. Horší je to v případě, že máme vody málo. Pak je třeba „odpadní vodu“ dále využít, třeba na umývání nádobí nebo rukou popř. praní. Tato voda je pročištěna trojstupňovou filtrací až na úroveň 1 mikrometru. Je tedy dostatečně čistá a je škoda ji vylévat do odpadu. Tuto cestu budeme ještě zkoumat. Aktuálně ji akumulujeme do plastového kanystru o objemu 15 litrů a z tohoto kanystru se pomocí malého čerpadla používá na umývání nádobí a rukou. Regulací čerpadla je možné nastavit průtok a dále s vodu šetřit.

Velkou výzvou je použít pro reverzní osmózu vodu dešťovou. Jelikož ve městě, a tak celkově v civilizaci, je deštová voda již značně znečištěná, je třeba ji pro pití přefiltravat velmi kvalitní filrací, což osmóza je. Mechanické filtry na to bohužel nestačí. Zkoušeli jsme i velmi kvalitní filtry renomovaných značek – nebudeme je zde jmenovat – ale ani tyto filtry neumí vodu vyčistit do čista. Největší překážkou je „čajový nádech“ – výluh z rostlinných zbytků a jiné nečistoty, které jsou již tak malé, že projdou běžnými mechanickými filtry. Naděje vkládáme do reverzní osmózy a destilace.

Destilace vody

Destilační přístroj máme už mnoho let, prakticky z doby, kdy Petr začal s půstováním. Pro plnou detoxikaci a pročistění organizmu je velmi čistá voda nutná. Samotná destilace však vyčistí vodu pouze po chemické stránce. Rozbije se však krystalická stuktura a voda destilovaná není tzv. strukturovaná. Strukturu vyžaduje naše tělo, kde se účastní voda celé řady procesů, možná všech reakcí, které souvisí se životem. Aby voda strukturu získala, je třeba ji zmrazit. Dobře znáte obrázek sněhové vločky.

• 

• 

• 

Velmi čisté látky vytvářejí také velmi přesné a pravidelné krystaly. Tak lze ověřit i čistotu vody. Znehodnocená, špinavá voda zmrzne tak, že led bude kalný, neprůzračný, neprůhledný. Po několika mražení a vylití zbytku nezmrzlé vody je možné vodu vyčistit. Destilovaná voda je čistá a zmrznutím vytváří krásné dlouhé a velmi pravidelné struktury, viz. obrázek výše. Pití takto upravené vody přináší pro tělo stejně blahodárný účinek, jako jezení kvalitního živého jídla, které ve svých plodech – nevařené, nemixované, nezněhodnocené chemií – uzavírá hromady živé vody v buňkách. Každý plod je nádoba, resp. miliony malých holografických nádob, které vytvářejí strukturovanou živou vodu se specifickou informací, která našemu tělu pomáhá se orientovat v procesu čištění a života vůbec. Ovoce, zelenina, semínka (správně oživená) napájejí naše tělo vodou, která podporuje život v našem těle. Tělo roste, nechřadne. Zanášením těla solemi, anorganickými minerály, krystaly hornin, které jsou natolik velké, že se doslova zapichují do našich tkání, kde zanáší cesty jako potrubí vodovodu. Zarůstá nám tělní systém cév, lymfy, ledvin, jater, kloubů, nervů atd. Vody v těle ubývá, kamení přibývá. Staří lidé se nemohou hýbat – dnes už i mladí – neboť kamení není živé, není pružné, tuhne a vytlačuje životadárnou vodu. Kůže sesychá stejně jako pak sesychají vnitřní orgány.

Voda je velmi důležitá a to jak pro člověka, tak pro přírodu. Naši zahradu bychom chtěli zalévat jen tou nejlepší vodou, čistou, naprogramovanou těmi správnými informacemi, oživenou do podoby kreativní síly, která tvoří další život.

Ještě o spotřebě vody a energie na destilaci. Náš destilační přístroj pojme cca 3,2 litrů vody na jednu dávku destilace. Po vydestilování získáme cca 2,4 litrů vody a spotřebujeme 2,8 kWh elektrické energie. Tedy cca 1,17kWh/litr, což není málo, asi 2 krát více, než je teoretická hodnota – 0,625 kWh/litr. Destilujeme-li doma a v zimě, není to problém, neboť toto teplo pak předá kondenzující voda vzduchu, takže destilační přístroj vám doma zatopí. V létě už to tak jednoduché není. Ale pokud máme elektřinu ze slunce nebo jiného obnovitelného zdroje, neměl by to být také problém, neboť teplo se vrátí zpět do atmosféry, kde by bylo i tak, pokud by neprošlo touto technologií. Bylo by však mnohem efektivnější destilovat vodu přímo teplem ze slunce, bez konverze na elektřinu. Na této variantě Petr pracuje (viz. výše) a zdá se, že po malých krůčkách se cíl blíží. Existuje mnoho návodů na internetu, jak jednoduchý destilační přístroj udělat. Petr by však rád využil trubkový vakuový kolektor.

Vodní okruh v přírodě

Dovolím si zde uvést informace, které budou asi trochu jiné, než se běžně uvádí. Jestli jsou či nejsou pravdivé nebudu dokazovat, je to na víře každého jedince, jak to vidí. Tuto hypotézu budeme dále testovat u nás na zahradě.

Voda na zemi obíhá díky energii. Jednou energií je rotace planety a gravitační síly (Měsíc, Země, Slunce). Druhou energií je sluneční záření. Pominu nyní ještě další energie (životní energie). Pokud budeme vodu pozorovat pouze pomocí těchto dvou zdrojů energie, máme zde cestu směrem nahoru – odpařování a cestu směrem dolů – kondenzace a gravitace. Příliv a odliv, vítr, slunce, to jsou velmi silné zdroje energie. Déšť dobře známe a je to projev fungujícího klimatického a filtračního zařízení. Obrovské množství vody cirkuluje právě díky tomuto energetickému systému. Sluneční energie vypaří vodu z povrchu. Ta se pomocí vztlaku dostane nahoru, kde se v horních vrstvách ochladí a padá v podobě deště dolů. Zde ji známe jako povrchovou vodu, odtéká při dešti do potoků a řek a zpět do moří a oceánů. Tomu říkáme malý vodní okruh. Ale jak se voda dostane pod zem, do podzemních zdrojů, do pramenů?

Většinový názor je ten, že podzemní voda se doplňuje z deště. Jenže to se fyzikálně nedá dokázat. Pokud vylejeme i poměrně velké množství vody do volné půdy, tak se tato voda vsákne maximálně do pár centimetrů půdy! Prosak do mnoha metrů nebo dokonce stovek metrů by trval tisíce let! Kapilarita půdy a hornit působí přesně naopak – proti gravitaci, díky povrchovému napětí. A jakmile se půda a horniny naplní vodou, tak expandují a doslova půdu ucpou. Díky tomuto efektu nevysychají rybníky, jezera, řeky. řeka může být dlouhá i několik tisíc km. Přesto se nevsákne pod zem, ale zdá se, že je to přesně naopak, že proud řeky sílí a čím dále od pramene, tím více vody teče – bez ohledu na to, zda prší. Tedy kapilarita plní potoky i řeky, ale i prameny a to až ve výškách několik tisíc metrů nad mořem. Jak se tedy voda dostane pod zem a nebo na hory? Bez čerpadla? Ve skutečnosti je jediným způsobem, jak dopravit vodu pod zem tzv. podzemní déšť. Co to znamená? Do země se dostává vzduch s určitou vzdušnou vlhkostí. Pod zemí nastávají přesně takové procesy jako vysoko v atmosféře. Dochází ke kondenzaci a vznikají kapky vody. Vzduch, dokud nezkondenzuje voda, se dostane mnohem hlouběji a mnohem jemnější strukturou – mikropóry, prasklinami. V dostatečně nízké teplotě – obvykle pod 7 stupni C, ideálně při 4 stupních, dochází ke kondenzaci a prudkému snížení objemu vzduchu. Nastává doslova tlaková níže a obrovský sací efekt. Toto si můžete vyzkoušet, pokud naplníte třeba PET lahev párou a ucpete víčko. Lahev se zdeformuje prakticky na nulu. Tento sací efekt působí jako vývěva a nasává další vzduch. Proto v podzemních jeskyních stále fouká vítr a neustále kape voda ze stěn – je to lednička, kondenzuje zde voda. A je jí tolik, že roste tlak až do té míry, že vytlačí vodu až na povrch v podobě pramenů. Někdy je voda v podzemí tak natlakovaná, že může tryskat i do výšky několik metrů. Ale to už se dnes moc nestává. Díky obrovské těžbě podzemní vody tento tlak klesá, prameny slábnou až vyschnou. Země praská, je horká a kondenzace nenastává. V povrchové vrstvě je vzduch málo vlhký a rosný bod je příliš nízko, často až v mínusových teplotách. To samozřejmě pod zemí není. Tedy nemůže voda kondenzovat a sucho zabíjí život na povrchu.

Jak toto vodní čerpadlo opravit? Je oslabené už tisíce let. Od té doby, co lidé začali svévolně kácet lesní plochy, zničili kondenzátor na povrchu a otevřeli cestu teplu. Toto teplo je nyní už tak velké (a díky tepelným ostrovům velmi lokalizované do extrémních hodnot), že voda nekondenzuje ani pod zemí ani nad zemí a déšť se stává vzácností. Voda už se drží pouze v ovzduší a vodní okruh slábne. Ano, stále ještě prší, stále ještě máme zásobu podzemní vody. Ale bude to čím dál slabší proud. Navíc bude více lokální a více extrémní. Chladič nefunguje, dolní vrstva atmosféry je přehřátá, rostlinstvo, které zbylo, nemůže pohltit sluneční záření efektivně a voda se dříve odpaří, než by zkondenzovala. Rosný bod už prakticky neexistuje při zemi. Rosa se vyskytuje už jen velmi vzácně. U nás na zahradě jsou to pouze řádově dny v roce. Záchranou je příroda sama. Ví přesně, co se má udělat a člověk tohle musí jenom sledovat a čekat. Nemá smysl tento proces příliš urychlovat. Spíše mu nebránit. Tedy neničit vegetaci a nehospodařit intenzivně. Stromy, keře, tráva, divočina – to vše může velmi rychle a efektivně opět nastartovat autokonvekci, kondenzaci a doplnění vody na povrch i podzemí. Sázení stromů není příliš efektivní v této době. Je lepší nechat přírodu, aby si osázela svůj povrch sama a nezasahovat do tohoto děje. Můžete si to vyzkoušet na své zahradě – nesečte a pozorujte, kolik stromů se zde objeví samo za 5-1O let. Budete překvapeni! Zapomeňte ale na jabloně a hrušně! Ty určitě nepřijdou samy. 🙂

Vodní situace se výrazně změnila v roce 2020 v souvislosti s protipandemickými opatřeními, které intenzivně začaly v březnu. Vlády celého světa ve strachu před novým typem koronaviru začaly omezovat pohyb lidí a tím celou ekonomiku. V podstatě se téměř zastavila celá letecká doprava. Jaro 2020 bylo najednou ve znamení čisté, jasné oblohy a také dosti pravidelných a vydatných dešťů. Podle dat ČHMÚ byl rok 2020 o 11% lepší než dlouhodobý průměr, viz. tabulka. Mohli bychom tedy na konto nepříjemných opatření i poděkovat za tento možný efekt, kdy si planeta od lidí trochu oddechla a mohla zapracovat na své regeneraci.