Dobrý příběh je základem úspěchu. Lidé chtějí nebo hledají příběhy a to nejlépe s dobrým koncem, kde dobro vítězí nad zlem. Celý (náš) život je jeden velký příběh, ve kterém někdy vědomě, někdy nevědomě hrajeme hlavní roli. Často si nechceme připustit, že je to opravdu „jen role“ a my jsme „jen herci“. Bereme život vážně, protože on přece vážný je! Pokud bychom ho nebrali vážně, můžeme o něj dokonce přijít! Atd. atd. Kdo už o životě něco málo ví (nebo lépe – už si kus života pro-žil), nejspíš tuší, co se za těmito slovy skrývá a kam se může odvíjet tento příběh. Každý si může vymyslet svůj vlastní, ale velmi rádi se účastníme příběhů druhých, které si můžeme předem jen tak poslechnout, dříve než je začneme „žít“.
Dovolím si tedy tady jeden takový malý příběh zveřejnit. Nebude určitě kompletní, nebude dokonalý, nebude možná ani moc zajímavý a po někoho dokonce bude úplně zcestný. Bude existovat řada pohledů, které z příběhu udělají zážitek. Zážitek ve vaší představivosti. Kdo bude chtít, příběh si dále rozvine, přepracuje, upraví a nebo zcela zavrhne. Byl bych rád, aby byl tento příběh brán s velkým nadhledem a spíše jako vize, než návod, kterého bychom se museli nutně držet. Příběh budu možná brzy a často modifikovat, možná zcela smažu a napíši jiný. Teď to nevím a jen tvořím a vy čtete a čekáte, co že se zde dozvíte. Tak tedy pojďme na to.
Kde začít?
Začátek je vždycky těžký. Jen všemohoucí Bůh si klidně s-tvořil světlo a hned to bylo vidět. Pak stvořil Zemi a všechno na ní a tak tvořil a tvořil, až to vypadá, že je všechno stvořené a není třeba nic měnit. Tedy né tak úplně. Bůj stvořil také člověka, údajně snad k obrazu svému. No a ten člověk taky tvořil a tvoří, ale jak to tak vypadá, tak se mu to tvoření nějak vymklo (vymyká) z rukou a původní vize Boha je nějaká pošlapaná. Vodu, kterou stvořil Bůh, ten „jeho člověk“ tak nějak zaneřádil, znečistil. Vzduch zamořil dýmem a nejrůznějšími chemikáliemi. Pokácel spoustu lesů a pralesů, vyhubil řadu živočichů a ve svém zapálení a rozpálení pálil a pálil až se začaly rozpouštět i ledovce. Někteří lidé sice zase tvrdí, že za to „člověk“ nemůže, že to je normální, běžný přírodní cyklus, proces – tedy to rozpouštění ledovců a globální oteplování, ale já jim nevěřím. Je přece divné, když miliony let tu nikdo netopil uhlím, plynem ani ropou a rostliny produkovaly ročně nějaký ten kyslík, aby neustále vyrovnávaly a snižovaly objem oxidu uhličitého, že by najednou to obrovské teplo a dým ze všech těch komínů, spalující miliardy tun uhlíkatých fosílií, odčerpávajíce adekvátní množství kyslíku a produkujíce 20 miliard tun CO2 ročně tak nějak nemělo vliv?
No, je sice pravda, že i tak na planetě zůstává řada procesů, které produkují i větší množství CO2 ročně, ale toto jiné přirozené množství CO2 je trvale rostlinami kompenzováno do vyrovnané bilance. Bohužel lidský produkt navíc se už prostředky přírody kompenzovat nedaří. Výsledky měření koncentrace CO2 v atmosféře hovoří jasně a jsou těžko zpochybnitelné. Nejen CO2 je však skleníkovým plynem! Na první pohled obyčejná vodní pára se zdá být neškodná, ale né tak docela. A tak s tím ohříváním velkého pozemského hrnce se nám do ovzduší dostává nejen CO2, ale i vypařující se voda. Z globálního hlediska se není čeho bát, neboť je to svým způsobem taková autoregulační smyčka, protože tímto způsobem se zastíní povrch planety, záření se bude odrážet od mraků, ohřeje se sice atmosféra, ale zchladí se zemský povrch. Nicméně výsledek bude (pro člověka tvořitele) zoufalý, protože příroda v tomto scénáři nejspíš příliš nepočítá s „kreativním“ člověkem a jeho nadějemi na přežití. Co s děje s rostlinami bez světla? Co dělají zvířata, když je jim zima a co udělá člověk, až nebude mít co jíst? Zatím to tak možná nevypadá, ale při pohledu na oblohu si slunečních paprsků příliš neužijeme a nebo nás na druhou stranu doslova vysoušejí.
Obraz né dvakrát optimistický, ale reálný, nemá cenu si nic nalhávat. Ale od toho jsme stvořeni k obrazu Boha, abychom s tím mohli něco dělat. Je potřeba se jen podívat, jak to ten „generální“ stvořitel vlastně myslel?
V každém případě nás má evidentně stále rád, protože ještě žijeme a příroda i v tomto stavu stále poskytuje blahodárné potraviny, stále čistí námi znečistěnou vodu a vzduch, rozsáhlé i když intenzivně kácené lesy a rostliny vůbec, stále ještě vyrábějí kyslík a čistí vduch od prachu a splodin našich samohybů. Oceány jsou již téměř vylovené a lidmi doslova snězené, takže nezbývá už ani pro vlastní potřebu přírody a tak musejí zahynout i mnozí nevinní tvorové, nejen pod tíhou ropných skvrn a tun plastu, které svévolně do oceánů sypeme bez většího uzardění. Dokonce si stále dovolíme neskutečným tempem kácet naše planetární plíce v podobě pralesů a nahrazovat je zmrzačenou kulturou plantáží s cílem vydělat peníze pro další ničení pod vlajkou konání dobra.
Je však nutné mít plné obchody zboží, které už nikdo ani nechce, nemůže spotřebovat a pálit nové, nikdy nepoužité oblečení v elektrárně, stejně tak jako životadárné obilí? Pod tlakem tisíců tun drtit semena a lisovat z nich olej, aby hořel v motorech burácejících aut a náklaďáků, které vozí na pole tisíce nebo snad i miliony tun jedů a chemikálií, aby zabily vše, co na poli nechceme a podpořily růst té jediné chtěné plodiny? Příroda nás má přesto pořád ráda, protože jinak by nevyrostlo ani to obilí, ani ta řepka, nechala by nás umřít hladem, abychom pykali za své omyly. Trpělivost naší Matky a přesvědčení našeho Otce nás nechává žít a „tvořit“ až do úplného vyblbnutí. Je však čas se probudit. Tahle „hra“ na velmi tenkém ledě a vedle rozpálených kamen s horkou vodou na plotně by fakt nemusela dobře dopadnout.
Tak co s tím uděláš člověče rozumný, nejmoudřejší a nejinteligentnější? Máš chuť se vůbec ještě narovnat? A nebo se chceš schovat rovnou pod nejhlubší zem, kde budeš zkompostován dříve nebo později a přeměněn na životadárnou směs pro hloupé a nevědomé rostliny?
Nuže tedy dobrá, připusťme, že to s tou naší inteligencí nebude zase tak hrozné, že vše špatné je na něco dobré a že při tom všem ničení jsme i něco opravdu vytvořili. Co nám zbylo na straně plusů?
Nemusíme jíst zvířata! To vidím jako velké plus, protože jsme se naučili pěstovat snad všechny rostliny na světě a můžeme se mimi doslova nacpat k prasknutí a jedno zvíře při tom nemusí zemřít. Dokonce to bude často i chutnější a o zdravotních aspektech ani nemluvím. Vymysleli jsme k tomu hromadu „mašinek“, od obyčejných ručních, jako třeba motyka, hrábě nebo sofistikovanější ploskořez, až po satelitem naváděné superstroje na megapole. Ale ty bych nějak moc nevyzdvyhoval, nicméně máme je k dispozici a umíme orat, sít a sázet, hnojit a sklízet s milimetrovou přesností. Umíme se na naši planetu podívat pěkně shora, což je dobré pro všechny, kteří si myslí, že je ta planeta jakože dost velká. Jo, to tak vypadá, když je člověk dole, na Zemi. Ale tam shora je to docela malá kulička.
Kdybychom si naše Slunce představili jako metrový nafukovací míč, tak někde ve vzdálenosti 100 metrů, což je jedno fotbalové hřiště, se bude nacházet zmenšená Země ve velikosti centimetrové kuličky. No z té dálky ji nejspíš nikdo neuvidí, tak jako si na nebi sotva všimneme Marsu nebo Venuše. Takže ty naše „kosmické lodě“ jakože dobrý, ale opatrně s nimi, hlavně po sobě neházet shora bombičky nebo nezářit nějakým energetickým paprskem! To je fakt velká nevědomost! Tudy cesta nevede.
No a pak máme letadla. Teda zatím jsou to takové uřvané potvory, co hodně baští, ale už máme i ty co létají jen na sluneční energii. Mohou létat i několik let a zatím uvezou jen malé náklady, ale to se brzy zlepší. Auta jsou na tom lépe. Sice zatím vyrábíme hodně hodně moc těch čadivých a hlučících, ale vypadá to, že elektrická auta už to tentokráte konečně prorazí. Vy, co nemáte rádi čínské bratry, byste měli vědět, že 6 z 10 největších producentů elektrických aut jsou z Číny. Já jim fanfím a věřím. Elektřina je velmi zajímavý ob-jev. Sice příroda vyrábí elektřinu velmi efektivně již miliony let před člověkem, ale my jsme to fakt docela zajímavě vylepšili. Na elektřinu je tu snad všechno na světě, od hodinek po jadernou ponorku. V elektřině vidím aktuálně jedinou budoucnost. Nechápu, proč se ještě někteří stále „babrají“ s těmi bouchacími motory a myslí si, že pálením čehokoliv to nějak vyřeší. No ještě jim dejme šanci, vlastně i díky těm bouchacím motorům se to tady tak trochu urychlilo. Ono to ještě chvíli nepůjde jinak, protože jsme to moc dlouho odkládali a teď to všechno předělat bude trochu složitější. Škoda, že jsme toho pana Teslu neposlechnuli hned na začátku.
Tak to bychom měli ten horší začátek za sebou, teď už to bude jen lepší a lepší. Slibuji!
Máme řešení
A né jedno. Řešení je více a dokonce snad „nekonečně“ mnoho. Tedy né všechny budou asi příjemné, ale zkusme si vybrat jedno zajímavé, které se bude hodit do našeho příběhu a nebude to úplný úlet. Asi bychom si měli zrekapitulovat, co že to vlastně od života chceme a jak se k tomu dostat, aby nás to moc nebolelo. Asi bych nezačínal hned výstupem na Mount Everest, to bych si nechal až na později.
V prvních okamžicích života jsme rádi za trochu tepla. To lidské teplo je samozřejmě nejlepší, ale né všem se dostává. Naše planeta je moc velká a kulatá a sluníčko na ni svítí tak trochu různě a tak tu máme rovník a tropy, kde toho tepla je docela dost, dokonce až moc. A na druhou stranu tu máme dva póly – severní a jižní. A tam je zase docela zima, protože je tam zatím pořád sníh, led a mráz. Někde mezi rovníkem a póly se nachází mírné pásmo, kde je i naše zahrada a hromada dalších zahrad a polí a lesů. Teplo se dnes vyrábí všelijak. Za ekologické se považuje pálení plynu – zemního, i uměle vyrobeného třeba během procesu zpracování ropy. Ale pálí se i uhlí a vymysleli jsme i tak sofistikované kotle, kterým říkáme jaderné reaktory, kde se štěpí atomy uranu a to se pak pěkně ohřívá. Jen je z toho trochu něco jiného než popel a tak od toho pojďme raději zase rychle pryč. Zemního plynu máme možná dost, ale musíme kvůli němu vrtat do matičky Země a tahat hodně dlouhé trubky a nebo ho tlačit do tankerů, nejlépe zkapalněný, což zase vyžaduje velmi velkou zimu, aby z toho plynu byla kapalina. Žádná sranda. A pak tu máme obnovitelné zdroje – obnovují se stále dokola a tak jich je jakože nekonečně mnoho. Tedy dokud Slunce bude svítit, což je z pohledu lidského života ještě hodně hodně dlouho. Tak topíme dřevem a ono znova roste v lese a nebo i na té naší zahradě. Jenže ono pálit dřevo taky není tak jednoduché. Musí být suché a nejlépe z velkých stromů. Pokácet zdravý strom je sice jednoduché, ale připravíme se tak o skvělého kamaráda a tvůrce kyslíku a zároveň požírače kysličníku uhličitého ale hlavně nositele stínu, který nás ochrání před horkým slencem v létě. Nejlepší je počkat, až strom sám uschne. To ho pak už ani bolet nebude a dřevo bude pěkně suché. Musíme si však pospíšit, aby nezačalo hnít.
Teplo bychom tedy měli, to asi všichni známe. Někteří namítnou: tolik suchých stromů ale nemáme. Kdyby všichni měli dělat teplo tímto způsobem, nebude to málo? Bude to málo, bohužel! Opravdu, těch suchých stromů je zatím málo. Musíme se více snažit, abychom sázeli další a další stromy a aby ty současné mohly v klidu dožít. Asi nám teď ještě chvíli bude odpuštěno, když pokácíme i nějaké nemocné nebo ty, které jsou moc blízko vedle sebe. Dají se pěstovat i velmi rychle rostoucí stromy. Třeba takový Oxytree, ten roste jako „z vody“. Velmi rychlý strom a jedna z možných superplodin budoucnosti, která nám po-může „vychytat“ oxid uhličitý a uložit ho do pevné fáze, vyrobit dost kyslíku, stavebního materiálu i paliva.
A když už jsme u stavebního materiálu, topit jen tak venku, to by nebylo moudré. Chce to domeček, kde se schováme před zimou a deštěm! Beton, cihly, malta – to je klasika. Ale toto zase stojí hodně energie, těžké stroje, oheň, auta. Co takhle dřevo, sláma, seno, hlína? Trocha slunce na usušení a když to dáme pěkně pod střechu, kde na to nebude pršet, tisíc let nám bude takové stavení sloužit. A když ne, tak ho jen dáme na déšť a příroda si ho vezme zpět. Co z něj zbude? Po pár letech hromádka kompostu, a pěkně kvalitního. Na rozdíl od železa a betonu, takto můžeme stavět domy bez obav, že bychom neměli kam dávat ty staré, které už se nám nelíbí. Sláma nebo seno roste na poli, dřevo v lese a hlíny máme více než cihel nebo betonu. Vždyť ty cihly nakonec také musel někdo vyrobit z hlíny. A kdyžtak jsou tu kameny, nebo moderní geopolymery.
Co na střechu?
Střecha je největší oříšek. Pokud chceme být hodně přírodní, tak samozřejmě šindel, dřevěný šindel. Je to dřevo, pár desítek roků vydrží a dá se znova vyrobit zase ze dřeva. Starý dáme do kompostu. A nebo místo dřeva rákos, to se taky dělá. Jenže to už toho musí být hromady a není to tak jednoduché sehnat pole rákosu. Zatímco na 70 m2 střechy stačí řekněme 6 kubíků dřeva, tj. asi 0,1 m3/m2, rákosu bude potřeba mnohem více, Vrstva má být vysoká alespoň 30 cm i více, takže dobrý trojnásobek, nebo lépe 5-ti násobek. To už jsou pěkné fůry. Ale je to hezké a kdo ho má, ať staví střechu z rákosu.
A pak je tu sláma. Kdo by neznal došky? Je to něco podobného jako rákos, prostě dlouhá sláma svázaná do otýpek a postupně kladená na střechu, přivazovaná tzv. povříslem. Sláma super, jen to tak dlouho nevydrží, záleží na tom, jaké jsou podmínky a hlavně vlhkost. A taky musíme být více opatrní s ohněm. Suchá sláma fakt dobře hoří.
No a co kdybychom chtěli být trochu moderní? Co třeba se zavrtat pod zem! Z čeho pak udělat střechu? Lepenka, to už se dnes nehodí, trhá se, moc toho nevydrží. PVC fólie obsahuje změkčovadla, což jsou ne-pěkné jedy. Naštěstí kdosi vymyslel syntetický kaučuk. Říká se mu EPDM a světový top výrobce je firma Firestone – ohnivý kámen, to by mohlo být dobrý. Tenhle materiál se nejen neláme a nepraská, ale je to fakt „dobrá guma“. Vydží velké namáhání, vysokou i velmi nízkou teplotu a životnost má prý až 100 let. Kdo ví, možná i více, zatím to nikdo nemohl ověřit, protože je tu s námi necelých 40 let. Dají se z něj dělat nejen střechy, ale i rybníčky, nádrže, bazénky, potůčky, přikrývat dřevo, dělat okapy, záhony nebo mulčovat. Na rozdíl od jiné fóliem tuhle můžete pořád do nekonečna jen umývat a znovu používat, neztvrdne a nebude se lámat a trhat jako jiné. Takže kdo se nechce bavit štípáním šindelů, může jít do zatravněné střechy a pod ní dát EPDM fólii. Dá se prý snadno recyklovat a její výroba je relativně ekologická.
Dá se domeček postavit bez železa? Ale tož ba, že se dá! Stačí vrtačka, bukové kolíky místo hřebíků a šroubů a je to. Jen to trochu déle trvá. Výsledek ale stojí za to. Žádné železné antény, rezivějící hroty, hnijící dřevo! Dřevo na dřevo, záruka kvality! Zkuste to, budete mile překvapeni. Tím se vyhneme složité technologii na spojovací materiál, který nakonec stejně vyhodíme a nebo ho budeme nějak recyklovat. Připočteme-li k tomu galvanické pokovování, je lepší o tom vůbec neuvažovat. Hřebíky nám rostou v lese! A nemusíme se bát, až budeme dům bourat, že do něčeho špatného řízneme.
No ale nějaké to železo si můžeme nechat třeba na panty, kování a jiné hodně namáhané části. To už je ale nepatrná trocha materiálu a zase bude mít kovář co dělat. Navíc poctivě udělaný pant či závěs, můžeme používat znovu a znovu, možná že nás přežije.
Pokračování příště. A nebo si dejte kapitolu 2.
Příběh průběžně rozšiřuje Gardenman